Další omyl z minulé série výpůjček z knihovny....Sice ne tak zoufale nudný jako Lásky žár, ale zábava kdovíjaká to nebyla. Knížka je o amatérském divadelním herci Štěpánovi, který dostudoval práva a vrhl se do praxe. Během řešení zajímavých i nudných kauz se věnuje divadlu a svojí nové lásce, kterou potkal v divadle. Téma samo o sobě není špatné, spíš zpracování je bída - přehnaně optimistické

"Staříci budou obdivovat mládež, pomyslel jsem si, budeme pít nealko a ze strachu před vyšinutím zírat na bod nad hlavami tančící mládeže. V očích dvacetiletých je každý muž nad třicet mrtvý nebo by měl chodit o berlích, a my je v téhle představě utvrdíme, protože jsme bez sebe údivem nad tím, že máme chuť bezodkladně a bezdůvodně bláznit, jsme z toho v trapných rozpacích, my, vzdorovití muži,

" Nevelký orchestr ten zástup v lavičkách přímo přikoval k zemi a já vím najisto, že kdyby mě byl někdo zpozoroval, jak nahlížím oknem, proběhl by kolem oltáře a hnal se ven na hřbitůvek. Takže jsem měl vzácnou příležitost dobře si z dálky prohlédnout jejich obličeje: v první řadě jsem ihned poznal Henryho manželku a syna Edwarda. Zaplaťpánbůh, že jsem Béku a Cibulku přesvědčil, ať to dítě

 "Ježíši, nezjevuje mi svoje noční můry. Já ti zjevím ty svoje. Chřtán kostela se otevírá a temnota mě pohlcuje. Mé bosé nohy nechávají na ledových kamenech horké otisky. I ty nejtišší zvuky se v klenutém stropě chrámu rozléhají. Kamenní svatí otáčejí hlavy, vitrážovým oknem dopadají měsíční paprsky. Tmavá krypta je plná zatuchlých stínů a tlumeného šepotu. Z vlhkých zdí raší chlupy,

"Když běžím, tak prostě jen běžím. Základním principem je pro mě běžet v prázdnu. Nebo, když to řeknu obráceně, běhám možná právě proto, abych dosáhl prázdna. I do takového prázdna se občas samovolně vplíží momentální myšlenky. To je docela samozřejmé. V lidské duši prostě nemůže existovat opravdová prázdnota. Lidská psychika není tak silná, aby se s ní vyrovnala, ani tak konzistentní. Podobné

Zakopl o židli, zatajil dech, poslouchal, šel dál, vstoupil do haly, narazil na schody a vydal se po nich nahoru, pod nohou mu zavrzal sedmý schod, pak devátý, čtrnáctý. Automaticky je počítal. Při třetím zavrzání zůstal zase víc než minutu bez hnutí - a během té minuty se cítil osamělejší než kdy předtím. Když držel stráž na frontě, byl také sám, ale cítil v zádech mravní podporu půl miliardy

Když byl obě u konce, starosta pokračoval. "Několik nás sedělo právě u tohoto stolu, byl večer a měli jsme po práci, když tu jsme najednou uviděli paní Bertrandovou, jak běží po silnici směrem k nám. Vypadala dost hrozně. Měla roztrhané šaty, krvácela z nosu a nad obočím měla otevřenou ránu. Křičela, nebo spíš jenom něco nesrozumitelně blábolila, vyběhla nahoru po těchto schodech a hledala

"A stane se zázrak. Střípky, rozbité, nepravidelné, ošklivé skleněné střípky září v podivuhodném symetrickém vzorci jako drahokamy, jiskří se záblesky modrého, zeleného, červeného, zlatavého a bílého světla. Otáčí trubicí v ruce, jeden ornament z drahokamů se rozpadá a hned zase se před jeho očima utváří jiný, planoucí kulaté okno přímo do nebe. Skleněné střípky žijí. Chlapec nevěří svým očím.

"Osvald zaječel na vrchního: Serte sem ty panáky po desíti!"  Vzápětí dokázala nasadit jinou, když se na nás obrátil a omluvně prohodil: "Řekl jsem snad něco nesalónního?" Inu, rád se pitvořil. - z knihy Ká, Osvalde od Vladimíra Chrastiny.

Útlá, leč půvabná knížečka věnovaná osobnosti Osvalda Hozy, renesančního člověka, myslitele, návštěvníka restaurací, glosátora

"Jste ten nejsenzačnější člověk, jakého si vůbec umím představit. Kdybyste se vyspal s mojí přítelkyní, miloval bych ji ještě víc." (o čemž, ehm...dost pochybuji). - Vůbec nedokážu pochopit, jak si můžete blahopřát k tomu, že jste sukničkář a opilec, nebo si myslet, že bude někdo projevovat zájem o takového idiota, jako jste vy. Opravdu si myslíte, že využívání nejistot druhých a marnění